Sto čtyřicet tři. Tak málo jsem už dlouho za něco, co opravdu chci nedala. Ale od určitého okamžiku ve svém životě jsem se ale zařekla, že žádné drahé šperky nechci. A tak jsem dostala prstýnek za sto čtyřicet tři korun. Byl ten den v akci. Padesát procent! Můj muž má rád slevy a v tento den jej měli „tam nahoře“ evidentně rádi. A tak jsem k prstýnku následně dostala i náramek – taky za padesát procent. Ten prstýnek měl být v zásadě vlastně svým způsobem svatební a nebo aspoň zásnubní. Vlastně nevíme ani jeden. Byla jsem už podruhé požádána o ruku během dvou týdnů. Na to už se musí reagovat.
Mám ale takový zvláštní názor, kterému věřím - nechci se ženit - (tedy vdávat, ale my ženy, co se chováme tak trochu jako muži, to máme občas zpřeházené..) Každopádně mi trvalo dost dlouho, než jsem ze sebe vymňoukla, jindy tak energická a rázná, že ho mám moc ráda, ale administrativně na svém stavu nechci nic měnit. Nechci být další ženou, se kterou se bude jednou dělit majetek. Chci si zachovat tuhle unikátnost. Jedno by mi ale udělalo radost: Mít od tebe prstýnek - malý, jednoduchý, který by mi připomínal, co vzácného máme. A celý takový, podle mých představ a tedy také levný.
Teď se na něj dívám - je jednoduchý a krásný s drobným kamínkem. Vybrali jsme ho společně bez jakýchkoliv pochyb. Němým oddávajícím nám byla prodavačka, vypisující paragon. Z radosti mi u druhého stánku přibyl nakonec i ten náramek, ktery svým způsobem považuji za mnohem krásnější a lepší variantu zásnubního daru, než prstýnek - je originální, a nepřipomíná mi definitvnost rituální amputace prstu japonské yakuzy, ale něžné vzetí do dlaně.
Asi po dvou dnech jsem prstýnek poprvé někde nechala. Nonšalantně jsem to sdělila muži po telefonu a... ozvalo se dlouhé ticho. S pozorností laserové tiskárny jsem muži vryla do paměti jednu větu. "Vztah nestojí a nepadá s tím, jestli jsem někde zapomněla prstýnek nebo náramek. Padá s tím, jestli jsem někde nezapomněla tebe!" Pro jistotu jsem se ale pro náramek rychle vrátila a přišla na plánovanou schůzku trochu později. To jsem však mužovi neřekla – i muži mají své dny a i ženy mají svojí hrdost.
S tím, jak jsem začala občas prstýnek zapomínat v koupelně a u nočního stolku a v kapsičce u kabelky jsem si uvědomila, že mít prstýnek náchylný k poškození, ať už vodou nebo mechanicky, je vlastně úplně vynikající, a že mne vlastně nejvíc těší, že vždycky vím, kde jej mám. A tak je to i se vztahem.
Jednou, potom, co se rozpadlo další zdánlivě pevné partnerství, od kterého všichni očekávali už jen svatbu nebo děti, (v jakémkoliv pořadí), jsem se u kávy přistihla, jak říkám: Problém dlouhodobých vztahů je v tom, že si na sebe partneři zvyknou až moc, až se z toho stane automatika.“ Je to, jako když si koupí obraz. Když si ho poprvé přinesou domů, pověsí si jej na stěnu a spokojeně vydechnou. Ach.. Konečně.. Jsou spokojeni, až blažení. Je to „ten“ obraz. Ten, který je chytil za srdce tak, že si nemohli pomoct, vydali víc, peněz, než chtěli a přinesli si jej domů. Ten teď visí na stěně a je jen jejich. Možná, že si k němu i natočí svoje křeslo, uvelebí se pohodlně do něj, do ruky vezmou svojí oblíbenou sklenku a vychutnají si dlouhý soukromý pohled na svůj obraz, a bude jim nádherně.
Časem se však křeslo působením neidentifikovatelné síly začte pomalu otáčet k televizi a jednoho dne se otočí úplně. Na obraz začne sedat prach. Každý večer vejde jeho majitel domů, odloží kabát a každý večer kolem něj projde a ani se na něj nepodívá. Klidně a automaticky. S takovým klidem, co vyráží dech. Zpočátku jej jednou za rok aspoň opráší. Časem jej přestane i oprašovat a nebo tuto radost, ze které se stala tíže, na někoho přesune. A právě tak se přichází o partnery. Obraz zůstane a tiše visí. Partner odejde. Neměl dost pozornosti, už necítil tu vůni oblíbeného alkoholu, ani tu jedinečnou pozornost a ten tichý okamžik, který patřil jen jim dvěma.
A proto by prstýnky, a zejména ty snubní, neměly být ze zlata, platiny či oceli a jiných nadčasových odolných materiálů, nýbrž z křehkých materiálů náchylných k drobným poškozením a zraněním, tak běžným, jako je ztráta lesku pod vodou a ohnutí při neopatrné manipulaci. Přesně tak, jak jsou náchylné k zranění či ztrátě naše vztahy. Svou nedokonalostí by nás měly nutit si je před každým mytím rukou opatrně sundat, odložit, a pak zase hledat, a s radostí, že je stále máme, si je zase nandat a jasně vidět, jak nám vzájemně prospívá, že si jeden druhého všímáme a pečujeme o sebe. Stejně, jak to má být s našimi vztahy.
A po deseti, dvaceti letech, když uplyne čas, a původní prsten by se nám zubem času začal zakousávat do rukou, jej namísto povzdychnutí se stejným partnerem vyměnit za nový. A stejně tak, jako my jsme se proměnili a tisíckrát změnili pohled na sebe, své štěstí i partnera, obnovit své prstýnky, přání a sliby za nové, které znovu a ještě přesněji vyjádří, kdo jsme, koho máme vedle sebe i to, že ho vidíme celého, krásného a nového, ikdyž je to pořád ten, kdo nám kdysi vzal dech. A s tím novým prstýnkem si přineseme domů i krásný, nový obraz a snad bude zas ještě nějakou chvilku trvat, než se křeslo začne opět otáčet k televizi.
Irena Svobodová, říjen 2013
